Adamův příběh

Velký bojovník už od narození

V roce 2006 jsme zažili největší radost, která může člověka potkat – narodil se nám syn Adámek.

adam_hlobil_01

Jeho příchod na svět nebyl tak úplně poklidný, kvůli rozštěpu patra a obličeje ho několik dní po příchodu na svět čekala první operace a spoustu věcí, které děti běžně zvládají, se musel trpělivě učit.

Když jsme tenkrát odcházeli s uplakanýma očima z novorozenecké Jednotky intenzivní péče brněnské Dětské nemocnice, sílu nám dával pohled na rodiče vycházející z protějších dveřích – transplantační jednotky Kliniky dětské onkologie.

Jako dnes si vybavujeme myšlenky, které se nám tenkrát honily hlavou. V duchu jsme si opakovali, že máme krásné miminko, kterému opraví to, co příroda nedodělala 🙂 a život půjde dál. Jsou lidé, kteří řeší daleko podstatnější problémy…

Ani ve snu nás tehdy nenapadlo, že bezmála po osmi letech budeme s manželem pravidelně vycházet právě z oněch protějších dveří.

Budeme vycházet plni lásky, síly, víry a naděje. To je totiž to jedině, co můžete udělat po tom, co lékaři vašemu dítěti diagnostikuji onkologické onemocnění.

Za první vysvědčení chemoterapie

Týden před koncem minulého školního roku jsme se dozvěděli, že to, co všichni považovali za běžné nachlazení, je akutní lymfoblastická leukémie.

Místo sladkostí jako odměnu za první vysvědčení dostal Adámek v nemocnici první chemoterapii…

adam_hlobil_02

V té chvíli se nám obrátil život vzhůru nohama. Nastoupili jsme do rozjetého vlaku,  kde nikdo nemá tušení, kam vlastně jede…

Ta bezmoc, strach a úzkost, která nás tehdy přepadla, se nedá slovy ani popsat.

Jediné, jak můžete pomoci, je jednoduše být nablízku, zmobilizovat všechny síly a dodávat tolik potřebnou pozitivní energii.

adam_hlobil_03

Chemoterapii Adámek podstoupil v několika blocích. Kvůli nemoci se mu zvětšila slezina a měl několik týdnů velké bolesti. Nakonec mu ji lékaři odstranili, místo deseti centimetrů měřila skoro třicet.

adam_hlobil_04

Při léčbě lékaři pravidelnými odběry kostní dřeně zjišťují, jak chemoterapie účinkuje. V Adámkově případě nezabírala tak, jak bylo třeba a tak by prý hrozilo, že se nemoc vrátí.

S tebou mě baví svět

Rozhodli se proto pro transplantaci kostní dřeně.

Dárce Adámkovi hledali v českém i světovém registru. Měli jsme velké štěstí, protože se našli dva vhodní dárci.

Zpětně jsem zjistila, že bohužel každý čtvrtý nemocný vhodného dárce vůbec nenajde.

O dárci víme to, že bydlí v Německu a je mu 40 let.

Dvanáctého prosince dorazil do pražské motolské nemocnice kurýr z německého Frankfurtu, který Adámkovi přivezl dárek nejvzácnější – novou kostní dřeň.

adam_hlobil_05

Pamatuji si, že ten večer dávali v televizi náš oblíbený film S tebou mne baví svět. Do pokoje vešla sestřička s malým sáčkem temně rudé tekutiny a se slovy: „Tak jdeme na to,“ napojila sáček do hadiček Adámkova katetru.

adam_hlobil_06

Já seděla u postele svého malého bojovníka, držela ho za ruku,  zatímco mu do žil kapal nový život.

Měla jsem pocit neskutečného štěstí a naděje a zároveň strach, co přinesou dny příští.

V duchu jsem děkovala osudu, že nám dopřál najít člověka, který byl ochoten obětovat svůj čas a daroval kus sebe pro záchranu života někoho jiného.

adam_hlobil_07

Zároveň jsem si dovedla živě představit tu úzkost, strach a beznaděj, kterou prožívají rodiče jiných nemocných dětí i dospělí, kteří novou kostní dřeň k uzdravení také potřebuji, ale vhodného dárce nenajdou…

Byla jsem moc ráda, že už během Adámkovy léčby se několik našich známých a kamarádů mezi dárce zapsalo.

Naděje na nový život

Už tenkrát jsem si v duchu slíbila, že až naše rodina překoná složité období, budu se snažit dávat lidem ve svém okolí informace o možnosti zapsat se do registru dárců kostní dřeně.

Čím více lidí bude v něm bude, tím větší bude pravděpodobnost, že mezi nimi nemocní najdou člověka, který jim pomůže k uzdravení.

K uzdravení, ke kterému vede po transplantaci ještě dlouhá cesta plná odhodlání i překážek, ale hlavně naděje na nový život.

adam_hlobil_08

Děkujeme z celého srdce každému z Vás, kdo jste se rozhodli tuto naději těžce nemocným dát…

 

Iveta Hlobilová 25. 11. 2015